Karel Čapek a flamenco

Nebudu popisovat, jak jsem v dospělosti objevila povinnou četbu základní školy :-), ale pravdou zůstává, že nebýt jednoho moudrého člověka, nikdy bych se k Výletu do Španěl nedostala.

Je to neuvěřitelné, ale je to tak, Karel Čapek nám ve svém cestopisu zanechal dokonalý popis flamenkové kultury v její kolébce Andalusii na počátku 20. století. V době, kdy Carmen Amaye bylo teprve deset let a začala dobývat svět; kdy flamenkový svět teprve čekal na objevení cajónu, bez kterého si nyní flamenco už ani neumíme představit a kdy v Čechách byla flamenková Andalusie exotickou oblastí, nás autor provádí uličkami Triany a objevuje pro nás kouzlo flamenkového světa té doby.

Vybrala jsem tři kapitoly, které se věnují flamenku a životu v Andalusii, ale pokud někdo zabrousíte do knižní podoby, pak si nenechte ujít ani Corridu, která vás zavede do prostředí býčích zápasů.

MANTILLAS

Vše, co následuje, budiž řečeno ke cti a chvále Sevillanek. Jsou drobné a černé, černovlasé, černých a klouzavých očí a většinou v černých šatech; mají drobné ruce a nohy, jak žádá stará rytířská lyrika, a vypadají, jako by šly právě ke zpovědi, to jest posvátně a trochu hříšnicky. Ale co jim dodává zvláštní slávy a důstojnosti, je peineta, vysoký hřeben ze želvoviny, korunující každou Sevillanku; hřeben bohatý a triumfální, podobný koruně nebo gloriole. Tato důmyslná nástavba mění každou černou chiquitu ve vysokou a vznešenou dámu; s takovou věcí na hlavě je nutno jít pyšně, nést hlavu jako svátost a mrskat jenom očima, což tedy Sevillanky činí.

Druhá a ještě větší sláva Sevillanek je mantila, krajkový přehoz vržený přes onen královský hřeben; mantila, jež slouží tomu, aby ženu zároveň korunovala, zastírala a nechala ji prosvítat způsobem nejsvůdnějším. Jakživ jsem neviděl na ženských nic důstojnějšího a rafinovanějšího, než je tato kombinace kláštera, harému a závoje milostnice.

Ale dovolte, abych se zastavil a velebil ženy sevillské. Jakého sebevědomí, jaké národní hrdosti je třeba k tomu, aby tyto černé chuly daly přednost obřadné a starodávné peinetě a mantile před všemi svody světové módy. Sevilla není žádná vesnice; Sevilla je veselé a bohaté město, jehož sám vzduch je milostný; drží-li se Sevillanky své mantily, je to předně ovšem proto, že jim sluší, a za druhé proto, že chtějí být naprosto Španělkami v celé jejich starodávné cti; ale hlavně jim to sluší.

Není-li Sevillanka korunována, je aspoň ověnčena; má nad uchem v černých vlasech celou kytici nebo aspoň rudou růži, kamelii nebo květ oleandru; a přes ramena a paže má přehozen hedvábný šátek s velkými vyšitými růžemi, těžkými třásněmi a uzlem na prsou; nebo mantón de Manilla, což je takový velký hedvábný plášť, šátek či ornát posetý vyšívanými růžemi a třásněmi, ale to se musí umět nosit. To se tak nějak řasnatě přehodí přes ramena a plece, pak se to těsně přitáhne, ruka se dá v bok, vypne se zadeček a dole se cvaká dřevěnými podpatky; jak říkám, nosit správně mantón je veliké taneční umění.

Měl jsem dojem, že španělské ženy si dovedly uchovat dvě veliká ženská privilegia; nevolnictví a úctu. Španělka je střežená jako poklad; po klekání nepotkáte děvče na ulici, ba viděl jsem i lehké holky provázené dueňami, patrně na ochranu jejich cti. Slyšel jsem, že každý mužský člen rodiny od vzdáleného prastrýce až po vnuka má právo a povinnost bdít tak říkajíc s mečem v ruce nad panenskou ctí svých sester, sestřenek a ostatních příbuzných. Zajisté je v tom tak trochu duch harému; ale zároveň je v tom veliká úcta k zvláštnímu důstojenství ženy. Zatím co muž se honosí svou hodností rytíře a ochránce, je dána ženě sláva a prestiž střeženého pokladu; čímž tedy obě strany, co se týče cti, přijdou na svůj účet.

Ale on je to opravdu pěkný národ: mládenci v andaluských širácích, dámy v mantilách, děvčata s kytkou za uchem a černými kukadly v koutku cudných víček; jak si to tanečně nesou, vypjatí jako holubi, jak se sobě dvoří, co vášně a decence je v jejich věčných námluvách! A sám život je tu zvučný, ale bez vřavy; v celých Španělích jsem neslyšel jedinou hádku nebo hrubé slovo, snad proto, že hádka znamená nůž. To my na severu se hádáme pořád, protože se neoháníme nožem; nezlobte se na mne, ale já vám neřeknu, co z toho dvojího je společensky vyšší.

TRIANA

Triana je cikánské a dělnické barrio Sevilly na druhém břehu Guadalquiviru; krom toho Triana je zvláštní druh tance, jakož i svého druhu písnička, podobně jako Granadinas jsou typické písně z Granady, Murcianas z Murcie, Valencianas s Valencie, Cartageneras z Cartageny a Malagueňas z Málagy. Představte si, že by Žižkov měl svůj vlastní tanec a Dejvice svou národní poesii; že by se Hradec Králové ostře lišil svým hudebním souborem od Pardubic a že by se třeba Čáslav vyznačovala tancem zvláště ohnivým a fantastickým. Pokud vím, dosud se Čáslav na takové poslání nezmohla.

To se rozumí, že jsem se běžel podívat na cikánky v Trianě; byl nedělní večer a já čekal, že tam budou Gitanas tančit na každém rohu za zvuku tamburin, že mne vlákají do svého tábora a že se mně stane něco hrozného; i odevzdal jsem se svému osudu a pustil jsem se do Triany. Nestalo se docela nic; ne že by tam nebyli cikáni a cikánky, je jich tam plno, ale není tam žádný tábor; jsou tam jen malé domečky s čistými patii, kde je opravdu cikánská spousta dětí, kojící maminky, děvčata mandlových očí s rudým květem v modročerných vlasech, štíhlí cikáni s růží v zubech, pokojný nedělní lid hovící si na zápraží; i hověl jsem si mezi nimi a vrhal jsem mandlové pohledy po zdejších děvčatech. Podávám o nich svědectví, že jsou z velké části čistého a krásného indického typu, jiné drobet kosooké, olivové pleti a silných zubů; a že se prohýbají v kříži ještě pružněji než děvčata v Seville. To vám musí postačit; mě to stačilo také ve vlahé noci trianské.

A že jsem byl tak spokojen s málem, odměnil mě Bůh trianský celou romerií. Najedou to začalo z dálky řehtat kastanětami a uličkou Triany, vlečen voly, plul vysoký vůz ověšený věnci a spoustou tylových záclonek, nebes, kanýrů, volánků, draperií, závojů a všelijakých jiných faldíčků, a ta bělostná korba byla uvnitř plná děvčat, jež klapala kastaňuelami a zpívala z plna hrdla, jako se ve Španělích zpívá. Bůh mi buď svědkem, ale ten nastlaný vůz, ozářený červeným lampionem, vypadal divně a rozkošně jako svatební postel plná děvčat. Jedna po druhé spustila hlasitou seguidillu, zatím co ostatní do taktu cvakaly kastanětami, tleskaly do dlaní a ječely. A za druhým rohem plula jiná taková korba s nákladem nastrojených, křičících a klapajících děvčat. A kočár tažený pětispřežím oslů a mezků, řízený caballery v andaluském sombreru. A jiní caballeři na tančících koních. Ptal jsem se místního lidu, co to znamená; řekli, že to je vuelta de la romería, sabe? Tedy abyste věděli, romería je taková pouť k nějakému svatému v okolí, kam se schází a sjíždí sevillský lid, zejména lid obojího pohlaví; a ta děvčata mají na sukních široké kanýry, či jak se to jmenuje, a čimčarají jako vůz plný vrabců.

A když se ta veselá romería za řehtání kastanět ztrácela v ulicích trianských, zjevilo se mi krajinné tajemství kastaňuel: připomínajíť zároveň tlukot slavičí, cvrčení cikád a tikot oslých kopýtek na dlažbě.

FLAMENCOS

„Flamenco“ znamená vlámský; zvláštní náhodou však flamenco nemá zhola nic vlámského, nýbrž spíše cikánského a maurského, zpola orientálního a zpola flamendrovského; nikdo mi nemohl vysvětlit, proč se to jmenuje flamenco, ale severní Španělé to nemají rádi právě proto, že to je takový Orient. Flamenco se zpívá a tančí a brnká na guitarrách; tleská se to dlaněmi a vyklepává se to kastanětami a dřevěnými podpatky a ještě se do toho pokřikuje. A Flamencos jsou zpěváčkové, tanečníci, bailarinky a guitarristi, kteří tak od půlnoci nahoru provozují v nočních lokálech své kejkle. Takový lidový zpěvák se obyčejně jmenuje Pepíček z Cádizu nebo Chromec z Málagy, Piknosý z Valencie nebo Hoch u Utrery; bývá to často cikán a jeho sláva se šíří přes hranice provincií podle toho, jak dovede táhnout trylky. Nevím věru, čím začít, abych vám to celé ukázal; vezmu to podle abecedy.

Alza! Ola, Joselito! Bueno, bueno!

Bailar. Andaluské tance jsou většinou sólové; to břinknou guitarry prudkým a drnčícím preludiem, sedící tlupou to začne šít, dupají do taktu, tleskají, začnou mlátit kastanětami, najednou to jednoho z nich zvedne, ruce vzletí nahoru a nohy začnou vydupávat zuřivý tanec. To byste musili vzít odzemek, černošský cat-walk, tango du rêve, kozáčka, apačský tanec, záchvat zuřivosti, manifestní smilstvo a jiné frenetické pohyby, rozžhavit je do běla a začít do nich třískat kastanětami a křičet pak by se to začalo kroutit, jako se kroutí tanec flamenco, s vášnivými melodickými a tanečními prodlevy za ohlušujícího rytmování kastanět. Na rozdíl od severních tanců se tanec španělský netančí jenom nohama, nýbrž celým prohýbajícím se tělem a zejména rukama letmo vztyčenýma a luskajícíma na kastaněty, zatím co nohy tančí při zemi, dupají a taconují. Řekl bych, nohy jen doprovázejí tanec, který se děje v bocích a pažích ve vzpínajícím se oblouku těla, které se vlní mezi divoce tlukoucími kastanětami a podpatky. Španělský tanec, to je tajemná a zrovna orchestrální souhra mezi ostrým, nárazovým rytmem strun, kastanět, tamburin a podpatků a vláčnou, plynulou vlnou tančícího těla. Hudba a vše, co k ní patří, až po ty výkřiky a potlesky, udává vířící takt vichrně stoupající nebo zpomalený, jako když srdce tluče; ale tančící tělo k tomu vyhrává plavnou a opojnou, náruživou, sólovou melodii houslovou, jež jásá, loudí a kvílí, bouřlivě unášena úderným rytmem taneční vřavy. Tedy tak je to.

Brindar. Načež třesknou guitarry drsným akordem, jako by se měly přervat struny, diváci křičí a podávají tanečníkovi přípít ze svých sklenic vína.

Cantar. Cantos flamencos se zpívají takto: zpěvák, který se jmenuje Niňo de Utrera nebo nějak podobně, si sedne na židli mezi guitarristy, kteří spustí řinčivý úvod prosetý pizzikatovými prškami, prodlevy a přeryvy; a do toho počne zpěvák zpívat jako kanár, s očima přimhouřenýma, hlavou zdviženou a rukama složenýma na kolenou. Opravdu se rozkřičí jako pták: vytasí hlas dlouhým a vysokým, stoupajícím jekem zplna hrdla, strašně intensivně a táhle, jako by se vsázel, jak dlouho to na jeden dech vydrží; a najednou se ten napjatý hlas rozkmitá dlouhým trylkem, táhlou a skučivou koloraturou, která si pohrává sama se sebou, opisuje kmitající vlnovku, rozvíjí se podivným a zdobným meandrem a náhle klesá a odumírá za ryčného zadrnčení guitarr. A do jejich akordů znovu vpadá a rozbíhá se ten nahý, křičící a pathetický hlas, žaluje vášnivým recitativem svou trýzeň nebo co, rozvíjí se táhle a opojeně na prudkém rytmu guitarr a jedním dechem se přesmykne v tu rozvlněnou a dlouhou hlasovou arabesku umírající v třesknutí guitarr. Je to, jako když lesklá a ohebná čepel opisuje ve vzduchu kmitající osmičky a vlnovky; je to zároveň jako volání muezzina a jako hlasové opojení kanára řičícího na bidýlku; je to monodie divočina a přitom ďábelská profesionální virtuosita; je v tom strašně mnoho přírody, cikánského zaklínání, nějaké maurské kultury a bezuzdné upřímnosti. Tohle nejsou medové hlasy a vrkání benátských gondoliérů a neapolských taškářů; ve Španělích se křičí z přeplna hrdla, drsně a freneticky. Obyčejně jsou to písně zlé lásky, hrozeb, žárlení a msty; jsou to takové zpěvní epigramy o jediné strofě, zdloužené táhlou vlnou rozvinutého a zpomaleného trylku. Tak se zpívají seguidilly, ale také malagueni a granadiny, tarantasy a soleares a vidality a bulerie a ostatní cantos, které se od sebe liší spíš obsahem než zpěvní formou; vždyť i saëtas, zpívané v Seville při procesích o svatém týdnu, mají týž vášnivý a divoký styl flamenco jako milostná seguidilla.

Castaňuellas nejsou jenom nástroj hudební, na který se klape a víří, trylkuje, vrká a klokotá – (já to zkoušel, a už jenom do taktu klapat je velmi těžké), nýbrž také a zejména nástroj taneční, který převádí vlnu tance až do prstů a – podobně jako bubínek – zvedá ruce obloukem nad hlavu do oné krásné, základní posice španělského tance. Na poslech pak castaňuely připomínají celou černou Afriku s její náruživou potřebou bubnovaného rytmu. Když při takovém vichrném tanci třískají kastaněty, až uši zaléhají, za pronikavých, povzbuzujících výkřiků a rytmického potlesku, pak je to, lidičky, taková rozněcující vřava, že bych byl málem sám vyskočil a začal ohnivě křepčit; tak strašně vám to jde do nohou a do hlavy.

Cikánky jsou ponejvíce z Triany; mají k tanci dlouhou plandavou sukni, kterou za starších časů také odkládaly; a to co tančí, je v podstatě břišní tanec, rozkročený a prohnutý až po zem. Pořád vzníceněji bičuje hudba tanečnici, vypnuté břicho se prudčeji vlní, pupek a kyčle krouží, ruce se po hadím smýkají, podpatky vyzývavě dupou, tělo se prohýbá, jako by zápasilo v rukou násilníka, drsný skřek, a cikánka klesá na zem jako sražena křečí rozkoše. Je to divný tanec, zmítavý a křečovitý; sexus, který jde na výboj, plíží se, útočí a uhýbá; phallický kult nějaké strašné sekty.

Děti, tančící na ulici sevillanu, pěkný taneček s jednou rukou nad hlavou a druhou v bok, podkasávající sukénku k lehkému výkroku tance; tanec furiantský, pyšně se natřásající a decentní. Malé holčičky v tanečních tlupách, zdrobnělé loutky bailadorek dupající malými střevíčky horký a útočný tanec dospělých.

Erotika španělských tanců hraje všechny kousky od milostné hry po milostné spasma; ale vždycky, i v nejdůstojnější contradanze, je to erotika drobet provokující; ne ta, která se vzdává jako v tangu, nýbrž která dráždí, uniká a láká, vyzývá, hrozí a trochu se vysmívá. Jsou to čertovské a milostné tance; ale nikdy jim nechybí kovová pružina pýchy.

Fandango se tančí v předlouhé vlečce; vířit v takové vlečce, lehce ji odkopnout, točit se jako vlček a taconovat, to je veliké umění a krásná podívaná; neboť tento tanec tryská zázračně z pěny volánů a krajkových spodniček.

Gitanos tančí ve dvou pohlavní pantomimu vábení a vzdoru, námluv a brutality; tančí klasické role muže a ženy, při čemž žena je, abych tak řekl, neřád a muž surovec, který jí smýká po zemi. Ale tančí-li cikán sám, odkládá všechnu záminku pantomimy; pak je to čirá frenesie pohybu, skoků a dřepů, letících gest a vzteklého dupání; tanec tak opravdový, že nevyjadřuje nic než jakýsi odpoutaný oheň

Guitarra zní naprosto jinak, než jak si ji tady představujeme; zvučí kovově jako zbraně, řinčí bojovně a drsně; nebrouká, aniž vrká, cukruje nebo ševelí, nýbrž drnčí jako tětiva, rachotí jako bubínek, zatřeskne jako plech; je to mužný a bouřlivý nástroj, na který hrají chlapi podobní loupežníkům z hor, rvouce struny prudkými a úsečnými hmaty

Hija. Ola, hija!

Chiquita. Bueno, bueno, chiquita!

Jota. Aragonská jota je píseň i tanec; píseň těžké kadence, drsná a divá, prudce se rozbíhající a zase táhlá, silně maureskní, ale bez flamenco kudrlinek; každý verš se přesmykne v takové protáhlé a klesající zabědování. A jota je přepěkný tanec, rychlý a odpoutaný, vznosného, galopujícího rytmu, jenž vytryskuje z oblé, zpomalené kantilény.

Muy bueno, chica! Otra, otra!

Ola, niňa! Ea!

Palmoteo čili tleskání. Zatím co jeden z tlupy tančí, sedí ostatní kolem a tleskají do dlaní takt, jako by nemohli vydržet ten rytmický příval řinoucí se v kaskádách guitarr. A křičí. A dupají. A guitarrristi se zmítají na židličkách, dupají a pokřikují. A do toho kastaněty.

Rondalla je taková břichatá aragonská mandolina, kovově řinčící a zpěvná, jež přizvukuje zpívaným jotám.

U. El U je píseň valencijská, extatický řev zpěváka za třesku trubek a horečného víru kastanět; jakživ jsem neslyšel tak horoucí zpěv jako je tento dlouhý a strašně napjatý jek Maurů.

Zapatear čili dupat rytmickým uchvácením.

Žízeň.

Zdroj: Výbor z díla Karla Čapka, svazek první,

Italské listy, Anglické listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska

K vydání připravil a poznámky sestavil Dr. Miroslav Halík. Vydal roku 1958 ke dvacátému výročí autorova úmrtí jako svou 1349. publikaci Československý spisovatel v Praze. Odpovědný redaktor Karel Čechák.

Náklad 50 000 výtisků. 6. vydání Výletu do Španěl.